Pokud máte obavu či podezření, že se duševní nemoc rozvíjí u vašeho syna či dcery, platí sice všechno, co jsme už napsali i co píšeme dále, přesto je to situace obzvláště citlivá. Mezi čtrnáctým a osmnáctým (až dvacátým) rokem věku, kdy řada duševních poruch včetně těch závažných propuká, často nelze vlastně rozlišit, zda je neobvyklé či dramatické chování jen projevem bouřlivého dospívání, nebo již poruchy. K tomuto věku patří zkoušení nových věcí – aktivit, látek, vztahů. Většinou jde pouze o experimenty, i ty však mohou být nebezpečné. Riziko přináší vzrušení, a to je pro dospívající hnacím motorem. A tak zkoušejí hranice vlastních sil, testují pravidla jejich porušováním, pohrdají dosavadními jistotami a vydávají se vstříc neznámému. Sami se ocitají střídavě v euforii a chmurách, ve víru společenského žití a ve stažení do samoty. Už toto mnohdy rodičům dělá vrásky – matky a otcové někdy doslova šílí strachy, nebo taky vzteky. Pubertální a adolescentní děti mají zkrátka „v popisu práce“ vyvádět svoje rodiče z míry.

Když se však ukazuje, že tyto projevy přece jen přesahují běžné brnkání na nervy, není radno je podcenit. Duševní porucha, která propukne u mladého člověka do 18 let, budí o to více strachu, bezradnosti, úzkosti, pocitů viny – jak u pacienta samotného, tak u jeho rodičů. Tyto emoce jsou pochopitelné a zažívají je i rodiny, kde dítě onemocní tělesnou chorobou. Přijetí a vyrovnání se s faktem onemocnění není jednoduché. Je to proces, který vyžaduje určitý čas, přináší pocity smutku, nespravedlnosti, vzteku, obviňování i sebeobviňování, je zkouškou vztahů, odhaluje slabé i silné stránky každého jednotlivce i celé rodiny.

Při podezření na rozvíjející se duševní poruchu v takto mladém věku se možná nevyhnete hospitalizaci svých dětí na dětském psychiatrickém oddělení. Důvodem je jednak nutnost ochrany (pro riziko sebevražedného, ale někdy i agresivního chování, které je důsledkem obrovského vnitřního napětí, zmatku a úzkosti pacienta), jednak nutnost provést důkladné celkové vyšetření – tělesné, psychiatrické i psychologické. Hospitalizace ani onemocnění samo není ničí selhání, ničí zavinění; rovněž případné nápadné projevy chování mladého pacienta je třeba nebrat příliš osobně – odlišit vaše eventuální skutečné konflikty od jejich nemocí zkreslené podoby není v akutním stádiu nemoci možné.

Diagnózou vašeho dítěte však život nekončí, ať se jedná o podezření na depresi, bipolární poruchu, schizofrenii či nevyrovnaný vývoj osobnosti. Od prvotního zmatku, často iracionálního zděšení , bezradnosti a zoufalství se mohou rodiny dopracovat k mnohem větší stabilitě, informovanosti a optimismu. K tomu napomohou odborníci – dětští psychiatři, dětští psychologové, psychoterapeuti a rodinní terapeuti. Dále informace od nich – nebojte se ptát! – i informace, které si můžete sami najít, a ty, které již našly jiné rodiny, jež se ocitly v podobné situaci. Ano, nejste v tom sami. Ptejte se lékařů a sami si vyhledejte edukační (vzdělávací) a podpůrné programy pro příbuzné pacientů s duševními poruchami. Ačkoliv budete mít tendenci soustředit veškerou pozornost na svoje dítě a jeho problémy, musíte mnohdy v první řadě zapracovat sami na sobě. I v těžké době nezapomínejte na sebe, na odpočinek; pokud si uvědomíte vlastní problémy – neúnosný stres, úzkosti, deprese, poruchy spánku, neváhejte vyhledat pomoc (např.psychoterapii) pro sebe. Snažte se v rodině vyhnout projevování silných emocí – a to jak nespokojenosti, kritiky, tak i nadměrných obav, ochraňování. Rozdělte zátěž z nové situace přiměřeně mezi odborníky, sebe, další příbuzné, přátele a rovněž další odborné služby.

Vaše dítě bude patrně po určitý čas potřebovat větší pomoc, ta by se ale měla omezit jen na nezbytnou míru a nezbytnou dobu. Nezapomínejte předávat vaší dceři či synovi zpět jejich kompetence i odpovědnost, jakmile to půjde. I když se jejich dospívání duševními problémy zkomplikovalo, je velmi důležité tento proces nezastavit, naopak jej citlivě podpořit. Vaše dítě bude patrně moci pokračovat ve studiu, později v osamostatňování v bydlení, bude si hledat staré či nové kamarády, obnovovat své zájmy, navazovat partnerské vztahy. Možná přitom bude muset užívat nějaké léky, vyhýbat se nadměrnému stresu a předcházet krizovým situacím, ale to vše se dá zvládnout, jen se to musíte – vy i oni – naučit.