Jste odborníci, ale potřebujete více spolupráce
V západním světě (západní Evropa, USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland…) je již zhruba 50 – 60 let dobře znám pojem komunitní péče. U nás se postupy komunitní péče začaly vžívat od začátku devadesátých let.
Zjednodušeně řečeno jde o propojení léčby (psychiatrie, klinická psychologie, psychoterapie) a sociální rehabilitace (psychiatrická rehabilitace) – jednotlivé složky péče jsou propojeny ve funkční systém lůžkové, zdravotně ambulantní a intermediární péče. Právě do intermediární sféry patří služby psychiatrické rehabilitace, u nás obvykle poskytované specializovanými občanskými sdruženími, dále denní stacionáře či sanatoria, krizová centra a mobilní krizové týmy, terénní psychiatrické sestry a další.
Toto pojetí původně vycházelo z přesvědčení, že i lidé s duševním onemocněním mají svá lidská práva a vzhledem k fragilitě jejich zdravotní i sociální situace často jsou tato práva v některých ohledech specifická, a ze zjištění ohledně (ne)dodržování lidských práv u této skupiny obyvatel, a ze zděšení, co se může hendikepovaným lidem dít (snahy o likvidaci lidí s duševním onemocněním v Německu za druhé světové války). Přistoupilo i přesvědčení, že nelze člověka s duševním onemocněním naučit žít běžný život v běžných podmínkách v izolaci či umělé nápodobě, jaké jsou v ústavech.
Vychází se z toho, že každá nemoc, a duševní obzvlášť, má své aspekty zdravotní a sociální, a tomu má odpovídat i terapie. U duševní nemoci je zdravotní stav ovlivňován propojením biologické danosti s psychickými procesy a sociálními situacemi a schopnostmi (bio-psycho-sociální pojetí nemoci). Selhání či vadný běh jedné složky způsobuje selhání celého – řekněme to tak – systému. Naopak léčebný či rehabilitační proces vyvíjený v jedné oblasti může napomoci zlepšení i v dalších oblastech. Již sám diagnostický proces může vést nemocného k reflexi jeho stavu, medikace zmírňuje akutní potíže a snižuje intenzitu chorobných příznaků, psychoterapie umožňuje rozšíření kognitivních, volních a vztahových kapacit, v některých případech i náhled na nesprávné předpoklady, postoje a chování a jejich postupnou změnu.
Člověk s duševním onemocněním má problémy orientovat se v žité realitě – má snížené komunikační dovednosti, má omezené sociální kontakty, špatně zvládá každodenní provoz, od sebeobsluhy přes hospodaření až po práci – tedy sebeuplatnění a zajištění obživy – a smysluplné trávení volného času. Schází mu sebepotvrzení a zakotvení. Tyto problémy jsou stresující a mohou přivodit zhoršení zdravotního stavu.
Zde se – po uvolnění kapacit, jež byly před začátkem léčby stravovány nemocí – otevírá prostor pro psychiatrickou rehabilitaci. Její postupy jsou známé: stejně jako u zdravotní léčby se zjišťuje situace klienta, jeho možnosti (kapacita), jeho potřeby, a ve spolupráci s ním se vypracovává rehabilitační plán. Podle klientových potřeb se poskytují služby: chráněné bydlení, přechodné, podporované, tréninkové zaměstnávání, aktivity denního centra, sociálněprávní poradenství atd. Pravidelně se s klientem probírá naplňování plánu, dosahování cílů, a podle potřeby se plán reviduje. Důležité je to, že všechny činnosti vykonává klient sám, jen s nezbytnou podporou v míře, jaká je potřebná, v běžném prostředí, jež mu dává zpětnou vazbu a umožňuje mu ověřit si platnost toho, co zjistil v terapii.
Platí, že zdravotní péče bez rehabilitace má jen omezené možnosti a že rehabilitace bez zdravotní péče má také jen omezenou účinnost. Proto občanská sdružení poskytující služby psychiatrické rehabilitace úzce spolupracují s ošetřujícími lékaři.
Chcete rozšířit svoji péči?
Jste-li odborníkem, který se podílí na péči o lidi s duševním onemocněním, a pokud chcete rozšířit svoji péči o další služby, které pokládáte pro svoje pacienty či klienty za prospěšné, informujte se zde (ambulance psychiatrů a klinických psychologů, lůžková psychiatrická péče, psychoterapeutické služby, krizové služby, specializované poradny, manželské a rodinné poradny, svépomocné organizace, organizace příbuzných).